O mně

Jen pár slov...

FF.si

Život přináší mnohé chvíle, ať už je člověku do skoku, nebo naopak propadá v žalostný splín. A většinou právě tehdy, když smutek odvane z mé tváře úsměv, se často chopím tužky s tím, že napíši pár krátkých veršů, jež zrovna připlují na mysl jedné obyčejné bytosti.

A panuje-li v danou chvíli v srdci i duši žal, na řádcích básně - humor - nemusí stát opodál...

Filip Hajn
hajn@ff.si
6. 1. 2018

Básně

Rok 2017

FF.si

25 textů:
09 | Až zima pod zem sfárá (melancholie)
02 | Beránci nového dne (krásy)
09 | Lesní chrám (krásy)
03 | Letenské jaro (krásy)
07 | Mezi řádky (hádanky)
06 | Na Karlově mostě (krásy)
07 | Osmička (hádanky)
06 | Ostrůvek měsíčního svitu (melancholie)
06 | Poslové tajných přání (srdce a cit)
04 | Potkali se v Ládví (humor)
04 | Řeka, jež život doprovází (vzpomínky)
05 | Sedmdesát čtyři (společnost)
06 | Slavík smutně pěl (společnost)
12 | Smíření (melancholie)
07 | Stará Fabiánka (vzpomínky)
02 | Stella, hvězda městu vzdálená (krásy)
07 | Stoupající dým (melancholie)
07 | Světlušky v zahradě (vzpomínky)
07 | Tajemná krása (hádanky)
07 | Tající iglú (humor)
06 | Velká rodina (humor)
06 | Vltavská noc (melancholie)
07 | Zbloudilí velbloudi (humor)
06 | Zimní lucerna (krásy)
03 | Zrnka písku (hádanky)

Poznámka:
označení "01–12" = měsíc publikování básně

Básně

Filip Hajn
Až zima pod zem sfárá

FF.si

Modrý blankyt noci ustoupí,
neboť ta den takřka oloupí,
oloupí o řadu veselostí,
jakmile chladno - léto vyhostí.

Babí svit zůstane za branou,
za branou období,
o němž nejraději sním,
mezitím koruny zezlátnou,
zezlátne stromoví,
v onom čase podzimním.

Rána dosud usměvavá,
budou najednou mlhavá,
s kapičkami jitřní rosy,
uvnitř čísi mysli - cosi.

Jakmile však listopad,
přestane barvami hráti,
přijde silný sněhopád,
který mnohé živé schvátí.

Jitra dosud mlhavá,
budou rázem bělavá,
s roji vloček mrazivých,
byť zdánlivě nevinných.

Leč i chladné noci pominou,
až zakrátko zjara,
zima pod zem sfárá,
a slunce vyjde nad krajinou.

Básně

Filip Hajn
Beránci nového dne

FF.si

Noc temnou nechává propadnout svit,
svit brzce ranních červánků,
nebem plujících beránků,
které dávají zapomenout snít.

Snít krásou prostoupený sen,
než vkrade se v něj nový den,
ten, jenž ukládá lunu ke spánku,
za svitu časně ranních beránků.

Beránků protkaných paprsků září,
září dne, který právě teď přichází,
tak sbohem, štastný sne, jenž odcházíš,
odcházíš s mořem laskavých tváří.

S těmi, které dávno již sní,
zatímco zvon kostelní zní,
souzní s novým jarním dnem,
s tím, jenž jest často mým snem.

Básně

Filip Hajn
Lesní chrám

FF.si

V nitru březového háje,
tam - kde to barvami hraje,
stojí dávný altán,
kam - se rád vydávám.

Léta mu ubrala na lesku,
chátrá za noci i rozbřesku,
dlouho již není vrbou stesků,
ba ani milostných poklesků.

Uprostřed všudypřítomného ticha,
pouze čas života neslyšně dýchá,
jejž přehluší leda tak vánek,
vánek, co probudí altánek,
a stromoví nad ním rozkmitá,
kdykoli zrovna sem zavítá.

Jakmile koruny ustrnou,
byť i na chvíli nepatrnou,
oči opětovně usnou,
pod stříškou docela útlou,
jež hájí tajemství altánu,
ukrytého lesního chrámu.

Básně

Filip Hajn
Letenské jaro

FF.si

Malebná matička,
zdánlivě maličká,
ta, jež objímá na sto věží,
odkud stopa za stopou běží,
běží neúnavně výše a výše,
třebaže některý již sotva dýše,
dýše, až vystoupá k letenské pláni,
odkud matička jest - jako na dlani.

Obdivuji se zdejším sadům,
za jarního zpěvu strnadů,
pod nímž se mladí setkávají u metronomu,
zatímco starší kráčejí kolem pavilonů,
novobarokního Hanavského,
či legendárního Bruselského...
...a v dáli dovádí čivava,
která si s balónkem pohrává.

Obdivuji se těmto sadům,
skýtajících toliko vnadů,
krás velmi rozmanitých,
bez myšlenek trnitých,
které zůstaly uzamčeny,
navěky života zbaveny,
v jedné ze sta věží,
jež matička střeží.

Básně

Filip Hajn
Mezi řádky

FF.si

Tenká i mnoholistá,
léty si není jistá,
málokdy je vrásčitá,
roky ráda počítá.

Miluje společnost očí,
očí nejlépe člověčích,
které často až rozbrečí,
ačkoli vše šťastně skončí.

Někým možná zavržena,
třebaže je jako žena,
žena velice nádherná.

Nádherná a hledajíc lásku,
s náručí rozmanitých řádků,
byť leckdy zbavena obrázků.

Večer s ní usínáš,
ještě chvíli vnímáš...
...a pak dobrou noc - přeje liška,
zatímco na stolku - spí knížka.

Básně

Filip Hajn
Na Karlově mostě

FF.si

Řeka Vltava pod ním pluje,
již drahně let tu existuje,
počínaje dobou Karla IV.,
panovníka neskonale moudrého.

Zdejší kreslíř lidské tváře maluje,
za peníz nikterak laciný,
nedaleko šašek s míčky žongluje,
nespadne mu ani jediný.

Opodál kramář své příhody vypráví,
z historie stověžaté matičky,
zatímco dívenka tančením se baví,
div si neprošoupe malé střevíčky.

A až na tom konci mostu Karlova,
hraje flašinetář stále dokola,
jednu smutnou písničku,
o plačícím srdíčku.

Básně

Filip Hajn
Osmička

FF.si

Osaměle jediná,
odnikud nezačíná,
ani v dáli nekončí,
jakkoli se otočí.

Zprvu se lze mylně domnívat,
že nemá před druhým co skrývat,
přesto jest obestřena vzácností,
smrtelníkem dosud nepoznanou,
pije-li vodu životodárnou,
dlouze ubíhající věčností.

Tvořena pouhým jedním směrem,
jenž se na půli cesty kříží,
v její zcela středové tíži,
směrem - s osudovým záměrem.

Vypadá jako rybička,
když ji spatříte ležatou,
ta nekonečná osmička,
která jest básně podstatou.

Básně

Filip Hajn
Ostrůvek měsíčního svitu

FF.si

Řeka omílá ostrůvek malý,
na němž si děti i velcí hráli,
za zimních paprsků svitu,
leč právě teď - zdá se být tu,
už vleklou dobu pouze tma,
tma stoupající ode dna.

V místě mrazivého ticha,
kde nyní nikdo nedýchá,
nedýchá pod lunou pokojnou,
až oslnivě úplňkovou.

Občas procitne jenom hřmotný zvon,
jenž odbije pozdní hodiny tón,
zatímco bílé stromoví,
které věrně objímá ostrůvek,
vůbec ničeho nepoví,
nepoví ani pramálo slůvek.

V místě mrazivého klidu,
kde živého není vidu,
s hlubokou nocí pevně spjat,
den již dávno - odešel spát.

Básně

Filip Hajn
Poslové tajných přání

FF.si

Petardy již doznívají,
a za Tvým oknem potají,
vločky sněhové,
tak krásně snové,
lehce cinkají,
až dech se tají.

Cinkají docela tiše,
sotva jich je možno slyšet,
neboť přináší tajné přání,
během Tvého něžného zdání,
přání z výšin vzdálených,
nedozírně nebeských.

Prosbu od jednoho člověka,
nemusí být ani zdaleka,
který sní pouze o Tobě,
v této novoroční době.

Oči snem proplouvají,
a za oknem potají,
vločky stále cinkají,
cinkají a špitají,
špitají si tuze dlouze,
o nenaplněné touze.

Básně

Filip Hajn
Potkali se v Ládví

FF.si

Ve stanici metra Ládví,
kousek od výkupny lahví,
potkali se dva staříci,
šetřílci a klevetníci.

První senior byl zdejší,
zdejší obyvatel čtvrti Ďáblice,
druhý zase vzdálenější,
občan jedné kobyliské ulice.

Dosud se ani pramálo neznali,
přesto si tuze vroucně potykali,
když o noviny se přetahovali,
neboť jiné tisky již vyprodali.

„Ta Národní politika je moje,
kup si - kolohnáte - noviny svoje...
...a navíc - já tu první byl!“,
dušoval se Kvído Přibyl.

„První ano, avšak přespolní,
nuže buď tak laskav - a zvolni...
...a vydej deník dobrovolně!“,
vyhlížel Karásek zlovolně.

Následně se strhla obrovská mela,
kdy vzduchem prolétla dřevěná berla,
která zasáhla oba důchodce,
teď pobývající Na Homolce.

Básně

Filip Hajn
Řeka, jež život doprovází

FF.si

Za dne i noci zpívá,
řeka tichá i živá,
jež tu plyne od nepaměti,
kdy staří byli ještě děti.

Tehdy přes ni nekráčel ani most,
pouze plavec mohl být její host,
chtěl-li se dostat na břeh druhý,
nezmizel-li v hlubinách tuhý.

Tehdy se u ní scházely první lásky,
které kvetly jako jarní sedmikrásky,
sedmikrásky, jež lemovaly ševelící hladinu,
u níž Hugo - něžně a nevinně - políbil Adinu.

Dnes oba na sklonku života,
po mostě s vráskami přecházejí,
řeka se pod nimi mihotá,
a oni v nitru - o mládí pějí.

Básně

Filip Hajn
Sedmdesát čtyři

FF.si

Po více nežli sedm dekád,
tvořili jsme společně stát,
o rozloze jedné vlasti,
kde se bratr cítil v pasti.

Nad hlavami stejná vlajka vlála,
hrdě červeně, bíle i modře,
barvami, jež oba znali dobře,
nakonec však jen Čechům zůstala.

Bratrské hymny se staly jednou,
národní písní svorně společnou,
která s láskou navštěvovala,
když v našich srdcích ožívala,
v Podunají kráčející cestičky,
a též krásy stověžaté matičky.

S úderem prosincové půlnoci,
poslední roku devadesátého druhého,
Československo však své existenci podlehlo,
dle přání tehdejších pánů moci.

Básně

Filip Hajn
Slavík smutně pěl

FF.si

Toho takřka obyčejného rána,
s odchodem hvězdy žluté do neznáma,
kráčelo nízké slunce osamoceno,
všude kolem - tichem zcela vylidněno,
kráčelo ulicemi letními,
po radosti již osiřelými.

Pustě zely prosté domy,
prach zahalil černí stromy...
...a slavík najednou umlkl,
načež život - slzu vyhrkl.

Na roh Květné a Tulipánové,
kde se potkávaly lásky nové,
tam tehdy nepřišly ani stíny,
zůstaly pouhé bolestné splíny.

Též blízké Komenského náměstí,
proměnilo se v místo bez štěstí,
štěstí skoupé jakékoli naděje,
naděje, že slavík opět zapěje.

Toho takřka obyčejného rána,
s přispěním rozeného Rakušana,
bylo mnoho lidí vyhnáno,
vyhnáno a do zkázy hnáno,
aniž by se něčím provinili,
pouze světem chodili - a žili.

Básně

Filip Hajn
Smíření

FF.si

Na kohosi tesknou strunu,
osud tento rok zahrál,
a aniž by zaváhal,
čísi život zbavil trůnu.

Svržený se však neocitl,
na tvrdé hliněné zemi,
nýbrž vzlétl perutěmi,
až k nebi - kde opět procitl.

Tady dole,
se již nelze potkat,
mohu už jen hold vzdát,
s hořkým bolem.

S bolem i nadějí současně,
že mi Tě vzal pouze dočasně,
do příchodu bracha černého,
vykupitele pozemského.

Básně

Filip Hajn
Stará Fabiánka

FF.si

Stále ji vidím jako dnes,
za plotem čněl Černého bez,
bez mraků a plnou života,
kde vyrůstala má drobota.

Fenka Vlasta na zápraží ještě dřímala,
ale Hejlova cirkulárka již zpívala,
a pošťák obcházel stavení s psaními,
za střídání luny - s paprsky ranními.

Fabiánka na slípky - puťa, puťa - dělala,
mezi Černým a Hejlem hádka - opět nastala,
zatímco Lahoda vykrmil králíky,
a vousatý Jůn vyrazil do trafiky.

Malebná jitra to byla,
byť vzpomínka už jen zbyla,
na tu malou slepou ulici,
která vtiskla radost - mé líci.

Básně

Filip Hajn
Stella, hvězda městu vzdálená

FF.si

Tudy vine se vleklá cesta,
daleko od hřmotného města,
města zraněného neklidem,
kde hvězdy jsou vzdáleny lidem.

Rád tedy vzdávám holt pozdnímu času,
mávaje též předpůlnočnímu hlasu,
hlasu těžce usínajícího města,
odkud vine se k polárce trpká cesta.

Již jen pár stop zbývá,
k hvězdě překrásné,
o níž s láskou snívám,
k té Stelle jasné.

Tudy vine se cesta k rybníku,
kde už dávno není převozníků,
brázdících po širé hladině,
v této nehostinné hodině.

Až k břehům noci hluboké,
odkud nelze viděti,
natož ani slyšeti,
zasněné město široké.

Už zbývá malých kroků pár,
a uzřím Tvého svitu dar,
dar, jenž blaží nejen oči,
bohužel pouze za nocí.

Básně

Filip Hajn
Stoupající dým

FF.si

Vzplane-li ten krásný jas,
který noc promění v jitro,
a oblaží lidské nitro,
rázem zmizí zimy čas.

Onen jas tak skvoucí,
jehož slzy stékají po těle,
nikoliv jen za duše zemřelé,
rovněž pro živoucí.

Klesá níž a níže,
vosku rychle ubývá,
moc času již nezbývá,
a knot padá z výše.

Svíce tiše uvadla,
temnota vše ovládla.

Pomalu stoupal dým,
a spolu s ním,
šel svitu stín,
pokojem pohaslým.

Básně

Filip Hajn
Světlušky v zahradě

FF.si

Stačí docela tiše vkročit jen,
a znovu spatřit dětských očí sen,
sen, jenž pochází z prvních raných let,
kdy malý - připadal mi celý svět.

Nesměle beru za vrátka,
již bez stoupání na špičky,
otevírá se zahrádka,
zahrádka drahé babičky,
malovaná jak pohádka.

Opět ji poznávám,
vždy sem rád zavítám,
mnohdy dočista sám,
od časů, co ji znám.

Uléhám pod jabloní,
stínem přikrytý,
létem náramně voní,
svitu ukrytý.

Přichází tuze krásný sen,
v němž doba noci halí den,
načež světlušky září zahradou,
která je už odmala,
třicet pět let bezmála,
mých myšlenek - bezpečnou oázou.

Básně

Filip Hajn
Tajemná krása

FF.si

Mívá tvary téměř nevídané,
byť trojúhelníku dobře známé,
rovněž mnoho různých hlasivek,
a tělo z javorových dřívek.

Na svět hledí kapku vznešeně,
přičemž zpívá tuze líbezně,
plují-li ruce Tvé skrze ni,
malíčků - tu k užitku - není.

Čtyřicet sedm poloh mívá,
z níže často stoupá - až do nebes,
hlava zdobením oplývá,
krk připomíná - vinoucí se es.

A jak jí vlastně říkají?
Dosud to urputně tají...

Bystrý však již dávno ví,
leč harfa slov nepoví...

Básně

Filip Hajn
Tající iglú

FF.si

Laponec prohání Laponku,
kolem jejich bílého domku,
domku ze sněhových cihel a ledu,
pozorováni rodinou medvědů.

Hladový muž hřmotně kleje,
proč v kamnech není zatopeno?!,
avšak žena se mu směje,
jaké to má v iglú poleno!

„Kdybys byl k něčemu,
nalovíš zvířenu,
ale Ty se válíš jen,
tak si užij postní den!“

Huňáči padají smíchem,
s pořádně nacpaným břichem,
přičemž dále pozorují,
jak se ti dva dohadují.

Nevrlý Laponec,
lapí Laponku za límec,
a praví nakonec:
„jdu medvědům zatnout tipec!“

Huňáčům se přitíží,
podobné řeči neslyší rádi,
načež bez okolků rychle pádí,
pádí tentam na lyžích.

Básně

Filip Hajn
Velká rodina

FF.si

První hosté již přicházejí,
dobrého dne uctivě přejí,
načež do malého stavení vejdou,
i s barvoslepým holohlavým strejdou.

Korpulentní paní domu,
usazuje všechny návštěvníky ke stolku,
leč dědeček uvidí za oknem poštolku...
...a vystřelí jak z kanónu!

Vyděšený strýc marně hledá rum,
tchýně s grácií udělala bum,
neboť poté, co se lekla,
rázně sebou - o zem sekla!

Leknutí vystřídá slavnostní přípitek,
prostovlasý Jožko je už jak dobytek,
protože předtím našel za kamny whisky,
po jejímž požití byl - zcela na třísky.

Pak se šance chopí babička,
osoba to vzrůstem maličká,
která píseň - Ach synku - zapěje,
s pohnutím, až se jí hlas zachvěje.

Přítomní letité stařence tleskají,
i když dojetím zrovna neoplývají,
načež ji dědeček odnese spát,
a všem začne na nervy - silně hrát.

Inu, a co můj bratranec Kvído,
podobného asi není vidno,
v rodině přezdíván jako otylé šídlo,
jehož patrně jedinou láskou je jídlo?

On sám spořádal celou husu,
třebaže schovanou v globusu,
poté ji zapil plzeňským pivem,
doprovázené havanským dýmem.

Básně

Filip Hajn
Vltavská noc

FF.si

Na den již brzy padne spaní,
kdosi však nepřestává v hraní,
v hraní skladby, kterou má velmi rád,
byť jeho letité oči,
zahalené věčnou nocí,
to ani náznakem - nedají znát.

Není zde už žádných lidí,
lidí, jež stejně nevidí,
a tak nad vltavskou hladinou,
libě švitoří tón s tóninou,
osamoceně - a bez potlesku,
pouze za březnové luny lesku.

Lesku s blednoucím svitem,
který střeží zářných hvězd rej,
prosím - mistře - jen dále hrej...
...tu skladbu s něžným citem.

S hlubokým citem slepého houslisty,
jenž nikdy nepoznal notové listy,
nýbrž leda hovořící turisty,
po mostě Karlově kráčející,
za zvuku tónů - rajsky znějících.

Básně

Filip Hajn
Zbloudilí velbloudi

FF.si

Kadeře jeho pleš už neobjímají,
křivé ruce mapu s globusem třímají,
a již od dveří - jako obvykle - reptá,
koho se dnes asi u tabule - zeptá?

Listuje váhavě ve svém bločku,
Sýkorová se snažně schovává,
neunikla však bystrému očku,
načež ji Výmola vyvolává.

„Kde je Keňská republika!“,
hřímal ten starý paprika,
až se zachvěl obraz Husáka,
za nímž byla fotka Rosáka.

Sýkorová mapou bloudí,
marně hledá dvouhrbé velbloudy,
poté minisukní loudí,
aby dostala jen čtyři body.

To však na Výmolu nezabírá,
Saharou se raději ubírá,
společně s pivní karavanou,
za pět - a zítra na shledanou!

Básně

Filip Hajn
Zimní lucerna

FF.si

Když pohasne dlouhého dne svit,
přeji si za vámi odejít,
pryč z temna vleklého času,
abych už spatřil - tu krásu.

Úžas nad tančícími korunami,
snad se opět potkám s těmi dámami,
s lucernami, jež vnáší jas do mého žití,
třebaže srdce spící - jest lapeno v síti.

Pouliční zář vás překrývá,
však již pouhý krůček zbývá,
a jeden druhého znovu zříme,
zatímco město - potichu dříme.

Za tuze pozdní noci jasu,
zcela sám a v němém úžasu,
cestou na pahorek téměř zbaven hlasu,
vystoupal jsem - až pod tu nebeskou krásu.

Krásu zimního hvězdného reje,
při pohledu na níž nitro pěje,
pěje do rytmu života,
když ladná polárka oblohou,
chladnou, leč kouzelně opojnou,
se jen tak - zlehka mihotá.

Básně

Filip Hajn
Zrnka písku

FF.si

Za mladých let jsme často putovala,
putovala cestou prastarou,
napříč nedozírnou Saharou,
aniž bychom sil - více postrádala.

Hřály nás paprsky africké,
jak ubíhaly dny tropické,
během nichž bouře vytvářely duny,
duny, jež dobře znaly - i svit luny.

Byla jsme zlatavou stezkou,
stezkou početných karavan velbloudů,
směřujících za vidinou obchodů,
táhnoucích se cestou - těžkou.

Za současné doby,
jsme nejen na Gobi,
anebo na širé Sahaře,
ale i v moci hodináře,
jím do hodin dána,
zrnka přesýpána.

Básně

Filip Hajn
Brněnští bratři

FF.si

Boubelatá Baruška,
bučovická beruška,
balila brněnského basistu,
bývalého bystrého bobistu.

Basista Bohdan Budíček,
bohabojný bumbrlíček,
blaženě básnil Barborce,
bratrově bujné bokovce.

Bagrista Bohouš Budíček,
basistův bodrý bratříček,
bacil bonviána,
basníka Bohdana.

Boubelatá Baruška,
bučovická beruška,
balila basistu Bohdana,
bacila bodrého burana.

Básně

Filip Hajn
Čiperný čalouník

FF.si

Čarokrásná Cilka,
čekala Cyrilka,
Cyrilka čiperného,
čalouníka cudného.

Cudný Cyril Čahouník,
černošický čalouník,
často čmáral Cecilce,
čarokrásné cihličce.

Cibulková Cilka,
copatá cihlička,
čile čmárala Cyrilovi,
čipernému čalouníkovi.

Cválal Čahouník,
cudný čalouník,
cválal čapnout Cecilku,
čarokrásnou culilku.

Básně

Filip Hajn
Děčínský donchuán

FF.si

Divá domovnice Drahuše,
domů do Domažlic dokluše,
doma důležitý dopis dopisuje,
děčínskému dirigentovi datluje.

Dirigent děčínský,
Dušan Dobrodinský,
dočetl dopis domovnice,
divé domažlické ďáblice.

„Dosti drahých důvěrností,
dosti dlouhých dojemností,
donebevolající Drahuše!“,
domlouvá domovnici do duše.

Drahuše dále dobývá Dušana,
drzého děčínského donchuána,
Dušan dopisy dodnes dostává,
důvěrnosti do drtiče dává.

Básně

Filip Hajn
Janík a Jarmilka

FF.si

Jednooká Jarmilka,
jímala jeřábníka,
jeřábníka Janíka,
jičínského jedlíka.

Jandera Janek,
jódloval Jarmilce,
jižanské jiskřičce,
jak jelimánek.

Jarmilka jásala,
Jarmilka juchala,
Jandera jukal jak jelen,
jeliman játrový - jeden!

Básně

Filip Hajn
Kolínský knihovník

FF.si

Kučeravý knihovník,
Kristián Kvapil,
Kolínem kvapí,
kvapí koupit kávovník.

Kolem květinářství kluše,
květinářka Květa kouše,
kouše - kulatou krémovou kremroli,
kráčí-li kučeravec kol - kdykoli.

Krása kraluje klidným Kolínem,
Květa kukadly koketně kouzlí,
Kvapil kukadly komicky koulí,
kdežto kominík klesá komínem.

Kovář ková kladrubského koníka,
kožešník klepl kyprého králíka,
kameník koupe kluka Kubíka,
kuchař krmí krystalem kamzíka.

Básně

Filip Hajn
Lichometník

FF.si

Líný loupežník,
Ludvík Lazebník,
lapil libého lékárníka,
lhoteckého lichometníka.

Lékárník lhotecký,
Leopold Ledecký,
léta lichotil lvici,
líbal líbeznou líci,
líci Ludvíkovy laně,
líbal líce Lilianě.

Loupežník lísknul Ledeckému,
lékarníku ledajakému,
lichometník lamentoval,
lásky lživě litoval.

Básně

Filip Hajn
Maceška

FF.si

Mladý mistr mlynář,
mlynář Mojmír Minář,
macatou Macešku miluje,
moukou milku maluje.

Modrooká Maceška,
milenka malíře,
místního mordýře,
mnoho měsíců mešká.

Mešká, mešká,
matrjoška Maceška,
mazaně mudruje,
mlynáři mailuje.

Malíř Míra,
míní mučit Mojmíra,
má mizernou mušku,
morduje Marušku,
mlékaře medúzku.

Básně

Filip Hajn
Otík a Olinka

FF.si

Opičková Olinka,
Olinka od Opavy,
okouzlila Otíka,
Otíka od Ostravy.

Otík Otesánek,
obecní otloukánek,
opěvoval Olinku,
obrýlenou otylku.

Olinka opěvovaná Otíkem,
otrávila obejdu otrušíkem,
odmítajíc oslavné ódy,
ódy od otravného Oty.

Omráčený odpadl,
ona Ostraváka oplakávala,
Otíka objetím oživovala,
Otesánek ochladl.

Básně

Filip Hajn
Plachý Petráček

FF.si

Poštovský panáček,
Přemysl Petráček,
pospíchá právě předat psaní,
psaní pro porybného paní.

Překrásná paní porybného,
půvabná Prokopka Potulná,
původu přímo pochybného,
poběhlice pilně přítulná,
poděkuje Petráčkovi,
poštovskému panáčkovi.

Poté po Přemkovi pokukuje,
plachého Petráčka provokuje,
provokuje poddajného prosťáčka,
píseckého poštovského panáčka.

Posléze Přemek přiskakuje,
pohledné poupě poceluje,
poté poběhlice poskakuje,
poslušného pána pomiluje.

Básně

Filip Hajn
Veverka Věrka

FF.si

Vršovická veverka,
vykutálená Věrka,
velká vědátorka,
vábila Viktorka.

Veverčák Viktorek,
vulgární výrostek,
vetoval vášně Věrky,
velmi vilné veverky.

Věrka vrkala Vilíkovi,
věhlasnému varhaníkovi,
Vilík vyděšeně vyjekl,
váženou Věrku ven vyvlekl.

Veverka vše vzdávala,
večer věčně vzlykala,
vzlykala ve vlašské vinárně,
ve vinárně vyla vokálně.

Básně

Filip Hajn
Žalující Žofka

FF.si

Žatecký zahradník,
Zbyšek Zákopčaník,
zaskakuje za ženou Zubíka,
známého zuřivého zlatníka.

Zubíkova žádostivá žena,
zpěvem Zbyška zasažena,
zcela zuje zahradníka,
zkušeného záletníka.

Žofka ze Žacléře,
žena zlého žháře,
žaluje zlatníkovi,
žárlivci Zubíkovi,
že záletný zahradník,
Zbyšek Zákopčaník,
za ženou zaskakuje,
Zubíkovou žongluje.

Zubík zbije Zákopčaníka,
žádostivého záškodníka,
záhy žíní žehrá ženě,
Žatcem záletnici žene.

Básně

Filip Hajn
Hola Hop

FF.si

Chodíme po celém světě,
vždy rovnou za nosem,
nikdy nejsme bosé,
ať už kudykoli jdete.

Při každém kroku,
i velkém skoku,
zůstáváme v páru,
pro Járu - i Kláru.

Tu a tam se zapleteme,
přesto neznáme nevěru,
a dáváme Vám důvěru,
že jen radost přineseme.

Výběr barvy nám nepřísluší,
ten necháme na Vaší duši,
při nákupu bot - značky Hola Hop,
v prodejnách české firmy - Olda Knop.

Básně

Filip Hajn
Kaplička

FF.si

Padá, padá první sníh,
již vyjedeme na saních,
zavládla radost - i smích,
na saních - po bílých stráních.

Po stráních rozmanitých,
ať dalekých či blízkých,
tedy zkrátka všude,
kde na bol nezbude.

Všude tam jest krajina,
jíž něžný třpyt objímá,
vinoucí se chladnou zimou,
zatímco myšlenky plynou.

Plynou až k malebné kapličce,
usínám na zdejší lavičce,
pohroužený do svého nitra,
snad stráň bude bílá - i zítra.

Básně

Filip Hajn
Obyčejný den

FF.si

Za oknem,
před domem,
vločka s vločkou stepuje,
zima opět kraluje.

Starý Lebeda,
místní nezbeda,
si to štráduje chumelenicí,
oděn pouze v pletené čepici.

Mezitím ševcova Janinka,
přespolní bledá krasotinka,
rozhlásí po celé návsi,
že se bude vdávat - asi.

Bere si ji hodný Vlastík,
zdejší kostelní varhaník,
který zachrastil dukáty,
k čemu pak další ciráty?

A naše hostinská Jouzová?
Čepuje už léta pod míru,
koketně provokuje Míru,
ladná to žena metráková.